MUJ VZOR Zdeněk Burian - jak jsem jej znal já:

Po ukončení základní devítileté školy se doma řešilo, čím budu. Bylo mi jaké, že chci studovat výtvarné umění a malovat jako Zdeněk Burian. Doma byli nešťastní – chtěli mít železničáře, což bylo dědičné řemeslo. Nakonec můj otec sáhl k poslednímu řešení a nabídnul mi, že mi splní mé přání a ke ZB mne do Prahy zaveze, abych si o svých ideálech s Burianem promluvil osobně.

Byl to prosinec 1966, do Prahy se jelo 4 hodiny, končila parní trakce. Praha byl celá zasněžená. V Praze jsme jeli tradičním spojem tramvají do Podolí ke Žlutým lázním, a pak autobusem po Malinovského ulici do vilové čtvrti a zbytek pěšky. Když můj táta zazvonil u plotové branky do ulice Nad Kolonií 15, vyřítili se dva mohutní doslova dunící vlčáci, zaboření do sněhu po pás.  Po chvilce se objevil Burian a psy odvolal. Nevím, jak se vlčáci jmenovali, to by věděla Eva Hochmannová, která v článku „My a psi“ své publikace rodinných vzpomínek na  ZB z roku 1991 jich vyjmenovává celkem 17. Pak nám Burian podal ruku a pozval nás dál, a my jsme z mrazu vešli do tepla voňavého, osvětleného ateliéru. Šlo se přes malou prosklenou verandu, kde měl Burian, jak jsem se později dozvěděl, sklad barev.

V hlavním ateliéru byl malířský stojan a u něj pracovní stůl, jakési štokrle a typické křeslo, na kterém Burian snad od padesátých let až do smrti seděl při práci. Vedle kovový stojánek na štětce, popelník a neodmyslitelná svíčka, která pořád musela hořet, protože ZB hodně kouřil a tehdy se věřilo že ohýnek svíce spaluje kouř cigaret. Na stole míval vždy karton cigaret s jedním balíčkem započatým, na zemi teplý koberec. Všude po zdech visely obrazy s loveckými či exotickými motivy, a také portrét otce Eduarda Buriana.

První stěna naproti vstupu do ateliéru byla s obrazy seřazenými vedle sebe jeden vedle druhého, každý na řetízku a řetízek byl uchycený za garnýž pod stropem po celé délce zdi. Bylo to praktické pro neustálou výměnu obrazů, aby se nemusely pořád zatloukat nové hřebíky do zdi.

Na protější druhé stěně, byly vstupní dveře z verandy a vedle malé umyvadlo, kde Burian umýval po práci štětce, hrnky a nářadí. Pod umyvadlem byl kýbl na namáčení výkresů pro kvašové obrazy. Pak následovala dlouhá knihovna s knihami ilustrovanými ZB. Na polici knihovny byla sádrová figura koně, plná svalů a žil, sloužící jako předloha při malování. Vedle ní byl globus, který se časem přestěhoval do sousední místnosti. Nad knihovnou bylo rohové stropní okno a malé obrazy.

Třetí stěna měla funkční krb a pod jeho komínem byl vstup do vedlejší místnosti.

Čtvrtá a poslední stěna byla orientovaná do ulice a bylo v ní velké zamřížované okno a opět u ní nízká skříň na barvy, štětce a paletu.

Vedlejší místnost byla s posezením, nízkými skříněmi a lištou s dalšími obrazy. Do této byl vstup pod komínem krbu a měla velká okna. Poslední místností byl malý sklad bez oken přístupný z druhé místnosti, kde byly zakladače s obrazy na výstavy, a také hromada ilustrací na středovém stole na prodej, jakási „hrabárna“.

Burian nás posadil v hlavním ateliéru ke kovovému stolku pro hosty, sám si sedl naproti na podobnou kovovou lavici a začal si prohlížet mé obrázky, co jsem mu dovezl k posouzení. Byl neskutečně tolerantní. Vůbec mi nevytknul deformace ve figurální tvorbě. Jen mne slušně upozornil, že když maluji figuru v pralese tak nemůže být osvětlená z boku ale jen shora, protože v pralese padá světlo svisle dolů. Dokonce mi pochválil barvy! Potom nastal praktický hovor, že chci na uměleckou průmyslovku a pak na akademii. Burian mi přátelsky řekl, že mohu udělat kompromis a klidně vystudovat stavební průmyslovku, jak chtěl můj táta. Po průmyslovce se mohu na akademii přihlásit, protože dnes musím mít napřed maturitu. Taky otci zdůraznil, že malování je krásná věc, která člověka nikdy neopustí, a že se na průmyslovce naučím plno potřebných věcí pro malování, jako je rýsování, perspektiva a další. Já Buriana pochopitelně poslechl.

Jeli jsem spolu s kamarádem Jirkou Lhotským nedávno zesnulým olomoucký naivním malířem a básníkem ukázat Burianovi naše obrazy. Když si dnes uvědomím, jaká to byla neumělá díla poplatná našemu věku a amatérismu, divím se, že nás ZB nevyhodil. Ten naopak si s námi sedl v ateliéru, ukázal chyby a doporučil jak dál. K této návštěvě mne pojí příběh pro Burian typický. Sáhl najednou do velké placaté kožené aktovky, ze které vytáhl nachystanou ilustraci pro titulní stranu časopisu Ohníček ročník XVIII. číslo 3 s tematikou z Austrálie. V popředí obrázku jsou na stromě matka a mládě koaly a v pozadí  aboriginci.  

Nejzajímavější však bylo, čím se nám ZB chlubil. Koupil si nedávno nové boty, a v krabici od bot bylo dno pro vyztužení zpevněné destičkou ze zdrsnělé důlkované lepenky, kterou ZB použil pro namalování ilustrace. Na tomto netradičnímu materiálu byla i použita netradiční technika křída a akvarel doplněný černou tuší. Formát ilustrace jak krabice od pánských bot!

Ptal jsem se Buriana kde se učil malovat koně. Odpověděl že v Praze chodil k Vltavě kde povozy tažené koňmi čekaly na nakládku písku těženého z Vltavy a tam se figury koně učil kreslit.

Když jsem se roku 1973 oženil dala mi babička darem 400 Kčs se slovy: „Když máš toho Buriana tak rád, tak si u něj něco kup jako svatební dar ode mne“.  A tak na cestě zpět od babičky z jižních Čech domů na Moravu jsme se stavili v Praze kde jsme navštívili Buriana. Představil jsem mu manželku a projevil zájem si něco za 400 Kčs koupit.

Burian mne vzal do “hrabárny“ dozadu do skladu, ale nic jsem si z temper nevybral. Nakonec se zadíval v ateliéru k zemi, kde byla opřená o skříňku olejomalba. Byla na něm krajina „Světlá tajga“, vytvořená pro knihu, kterou chystali s vědeckými poradci s názvem „Dějiny pralesů“. A „Světlou tajgu“ jsem koupil. O obraze mi dlouze vyprávěl, jak vznikal. Poradci mu nadiktovali, že na obraze chtějí smrky, jedle, modříny, borovice, břízy a močál. Nejhorší byl požadavek namalovat ostružiny a borůvky, ty velké co rostou v ruské tajze a na Aljašce. Toho se ZB zhostil skvěle. Keře s ostružinami a borůvkami namaloval v popředí obrazu štětcem šíře špendlíku. Tento obraz je nejen perfektní ilustrací pro knihu, ale i krásným obrazem tajgy. Olejomalbu „Světlá tajga“ mi ZB osobně zabalil,  převázal provázkem a přelepil lepicí páskou na cestu. Inu stará škola se nezapřela. Za zmínku ještě stojí, že Burian namaloval již dříve „Černou tajgu“. Olejomalbu z roku 1957 určenou jako školní obrazy pro výuku. Obraz později obletěl celý svět v podobě ilustrace odborných knih našich poradců o životě v pravěku.

Po smrti ZB jsem jezdil k profesoru J. V. Špinarovi do jeho bytu v Praze na Spořilově pro podklady a na kontrolu obrazů rekonstrukcí pravěkých zvířat, které se mnou profesor začal dělat. A tehdy k té aféře došlo. Jeho kolega švédský badatel profesorovi napsal, že na obraze „Černá tajga“, který slouží k představě, jak tajga vypadala v pravěku, je na pozadí na hladině řeky parníček, kterému se kouří z komína. Vysvětlení je jednoduché, tajga vypadala stejně v roce 1957 jako v pravěku až na ten parníček ?

A ještě jedna vzpomínka na prof. Špinara, sám se kdysi rozpovídal proč Burian tak skvěle dělal rekonstrukce pravěkých zvířat : „bylo tomu tak proto, že ZB namalovat stovky koní, slonů, tygrů pro dobrodružnou literaturu a měl tak cvik pro tvorbu pravěku. Podobné to bylo s lidmi.“

Kouřili jsme se ZB cigarety povídali si. Vzal jsem jako vždy podepsat pár knih ilustrovaných ZB, tentokrát trilogii knih Vinnetou od Karla Maye, ke které dělal ZB perokresby. Burian knihy podepsal a nadával na špatnou kvalitu novinového papíru a bledničkový tisk.

Na desce malířského stojanu měl ZB rozdělanou ilustraci černobílé kvaše pro časopis Pionýr ročník 21, číslo 2 k povídce Pán lvů. Na obrázku je černošský lovec, který ze stromu zasahuje kopím lvího samce dole pod stromem.

Pak jsem ještě přikoupil ilustraci, černobílou kvaš ke knize Třetí důstojník vydané TaM roku 1937. Ilustrace byla bez podpisu, námořníci na moři, tak jsem Buriana poprosil o podpis a byl i s věnováním! Z té doby je také moje jediná barevná fotografie se ZB.

Když se mi v srpnu 1974 narodil prvorozený syn, dostal jméno Zdeněk. Ano právě po Zdeňku Burianovi. Domluvil jsem se se ZB na namalování obrazu při té příležitosti. Pochopitelně za úplatu. Napsal jsem mu scénář popisující, jak někde v Tichomoří na břehu laguny troubí svalnatý domorodec na mušli, za ním ostrov, moře atd..

Burian mi namísto chlapa namaloval krásnou ženu, obraz, kterému říkal „Maorská dívka“.

Na oleji byla krásná Maorka stojící před vodopádem, nad kterým ubíhá tropická krajina. Vedle dívky je kokosová palma. Obraz, na rozdíl od většiny obrazů neměl vzadu na blind-rámu napsaný žádný název.

Byl jsem trochu překvapen, když jsem se po padesáti letech od Rosťi Walici, velkého to znalce díla ZB, dozvěděl, že se obraz v kartotéce ZB jmenuje Polynéský motiv.

Uklidnilo mne, až když mi v létě 2024 ukázal v Anthroposu malíř Petr Modlitba katalog k výstavě „Když Brnem táhli mamuti.“ V katalogu je skvělý článek Oldřicha Neužila: Moje vzpomínka na ZB, kde na straně 212 píše, jaké měl problémy s názvy obrazů, které od ZB kupoval pro Anthropos. Cituji: „Na rámu téměř každého obrazu, tedy na jeho rubové straně,  byly skoro vždy dva i tři názvy obrazu, které se zdaleka ne vždy shodovaly s názvy na kupním seznamu. Byl zde zpravidla název pracovní z doby tvorby obrazu. Pak název většinou podle Josefa Augusty. A konečně i název téměř familiérní, kterým o obrazu mluvil Zdeněk Burian.“

V den, kdy jsem byl u ZB pro Maorskou dívku, měl Burian na stojanu rozmalovanou mokrou olejomalbu dnes s názvem „Samotář „ což je olej z roku 1974. Je to mamut uprostřed stepi malovaný pro Dr. Jelínka. Přesně si pamatuji, že ZB tento obraz tehdy několikrát po sobě nazval „Osamocený mamut“ a žádný „Samotář“. A mimochodem, musel jsem na ZB dlouho čekat, jak mi vysvětlila paní Burianová: „ Mistr dlouho do noci pracoval a teprve vstal….“

K obrazu Maorská dívka mi ZB napsal 11. 11.1974 dopis:
„Vážený pane Dvořáku,
gratuluji Vám a hlavně Vaší paní k narození syna, a těší mne, že dostal mé jméno.
Doufám, že je zdráv. Škoda, že jsem nemohl být kmotrem! Jsem rád, že se Vám obraz líbí, že je to to, co jste si představoval. Pro mne je to ovšem národopisná záležitost. Je to dívka z nejkrásnější lidské rasy, což potvrdí každý, kdo navštívil Nový Zéland a část Polynésie. Modernisté, kteří neumějí namalovat ani palec u nohy, by ovšem žvanili o kýči a fotografizmu.
Tak přeji Vám všem pevné zdraví.
Zd. Burian“

V době, kdy obraz Maorské dívky na mne v ateliéru ZB čekal, viděl jej ředitel krátkometrážního filmu Praha p. Dvořák a tak si objednal další polynéský motiv.

Zjistil jsem až teď ,že v době kdy ZB namaloval „Maorskou dívku“ namaloval další 4 polynéské motivy.

Při návštěvě v červenci 1976 jsem byl u ZB se svoji manželkou. Byla to dlouhá návštěva a já stihnul udělat hodně fotek černobílých a pár barevných, jednu i společnou já a ZB. Dovezl jsem si hromadu knih ilustrovaných ZB na autogram. Taky jsem koupil ilustraci. Právě dokončoval obraz s názvem „Na památku Karly Kozákové“. Je to velké plátno se sourozenci Kozákovými, kteří žili v Jižní Americe a dokumentovali život Indiánů. Na obraze na pozadí figur Vladimira Kozáka a Karly Kozákové jsou muži, ženy, děti kmene Kamayurá. Mimochodem Indiáni Kamayurá precizně udělaní Burianem jsou na obraze pomalováni už jinak, než jak se malují dnes, ale čelenky, střihy vlasů a nástroje jim zůstaly stejné. Obraz se stal velmi populárním jednak díky knize Vinka Nedbálka – Dopisy z Amazonie, kde je o obraze a jeho vzniku napsáno mnoho. Obraz je také v knize přítele Mnislava Zeleného Atapamy: Atlas Indiánů jižní Ameriky z roku 2022, právě dokumentující kmen Kamayurá. Obraz byl taky ústřední motivem výstavy obrazů ZB roku 2022 v Bystřici pod Hostýnem, kde je trvale umístěn. Výstava se jmenovala Za divy světa a prasvěta a pořádal ji Rostislav Walica. S obrazem se fotilo ještě mnoho lidí, co u Buriana v 1976 byli.

Když mi ZB povídal, jak obraz vznikal, tak mne tehdy upozornil na předkloněného Indiána za Karlou Kozákovou, který se rukama opírá o kolena. Ruce a kolena nejsou vidět, jsou za Karlou Kozákovou. Kdosi tehdy Burianovi obraz vyfotil a  Burian, který byl perfektní figuralista, si do fotky domaloval tuší ruce předkloněného Indiána a vyšly mu moc dlouhé. Tak fotografie pomohla odstranit figurální chybu.

Burian mi radil, jak dělat lazury na olejomalbě.

Nejprve vytáhl velkou paletu s vytlačenými olejovými barvami a ukazoval, které barvy se používají jako lazury. Když tam barvy chyběly, tak otevřel velký příborník, co měl za zády v ateliéru, kde ve měl plno olejovek a ukazoval další krycí barvy:

• karmín
• siena přírodní
• marsova hněď
• permanentní zeleň tmavá

No a vše završil nadiktováním mi postupu, jak lazurovat do mého deníku:

1. Přetřít místo co chci lazurovat olejem.
2. Hadříkem setřít přebytečný olej.
3. Měkkým štětcem lazurovou barvu vetřít do olejové vrstvy.

Z dalších setkání mohu uvést:

Setkání 1977, když jsem kupoval obraz První blesk, což je olej se vzpínajícím se mustangem v bouři. Obraz jsem koupil při příležitosti narození mého druhého syna.

Setkání 1977, když jsem kupoval obraz Podvečer ve Skalistých horách, což je olej s krajinou skal a porostů.

Setkání 1979, když jsem kupoval obraz „Kraj bez bílých lidí“, což je velkoformátový olej s krajinou plnou exotické flory situovaný do krajiny dnešní střední Ameriky. Uprostřed obrazu pije puma z jezírka vodu. O tomto motivu pumy se mi zmínil Milan Šmerhovský, až po smrti ZB. Když ZB tu pumu maloval, tak ta měla původně otočenou hlavu k divákovi což ZB nesedlo. A tak ji časem  Burian přemaloval s hlavou skloněnou k napajedlu a pijící. Při podrobné prohlídce je přemalba na obraze vidět.

Další mé setkání se Zdeňkem Burinem se už nekonalo. Úmrtím manželky ZB Františky Burianové v říjnu 1979, začínají mistra i ateliér plně ovládat manželé Mazákovi. Zuzana Mazáková, která se mi do telefonu představila jako mistrova sekretářka, mi řekla, že mistr je velmi zaneprázdněný a nemá na mne čas.

Ona sama pak doslova řekla : „Já mu tady dělám koště “.

A tak „koště“ způsobilo, že jsem už Buriana do jeho smrti 1. 7. 1981 nikdy neviděl.  

Blíže bych doporučil si přečíst pojednání vnuka ZB pana Jiřího Hochmana „Ukradený génius“ z roku 2015.

Čeněk Zahradníček je samostatná a bohatá kapitola v životě Zdeňka Buriana. ČZ byl jeho celoživotním přítelem až do mistrovy smrti roku 1981. Byl i šerifem osady Arizona, za kterou oba trampovali v dobách první republiky. Díky Čeňkovi Zahradníčkovi je uchována spousta fotografií, jak Burian maluje a na jeho soukromý život. Podrobně o životě tohoto kameramana a skvělého fotografa a člověka píší sourozenci Miroslav a Jaroslav Čvančarovi (Jáček) v jejich obsáhlé knize Kameraman Čeněk Zahradníček – vzestup a pád filmového týdeníku Aktualita.

Jeden příběh však je za všechny. Když jsem sbíral podklady o ZB trampovi, dojížděl jsem za Čeňkem Zahradníčkem do jeho činžovního bytu v Praze Smíchově. Byt byl v nejvyšším patře činžáku bez výtahu, a stařík Zahradníček byl nahoře vždy dřív než já. On byl odpočatý,  já dech  popadající. Při jednom posezení jsme se shodli, že není dochována úplná fotka osady Arizona a že tedy osadu namaluji jako rekonstrukci pod jeho vedením. Vznikly skici na podkladě pár fotek a Zahradníčkova popisu. Olejomalba 60/80 cm, vznikala pracně , vozil jsem ji v podpaždí zabalenou v novinách k Zahradníčkovi vlakem na konzultace a opravy. Olejomalba byla nakonec roku 1983 Zahradníčkem odsouhlasena.

Roku 2022 se rozhodl Jaroslav Čvančara, že rekonstrukci osady Arizona použije do své výše citované knihy o Zahradníčkovi. Nastaly hotové patálie neboť Jáček mi dodal celkem 7 fotografií Arizony, které ukazovaly, že na obraze je chata sice namalována věrně ale obrácená naopak. Rekonstrukci jsem tedy po 39 letech přemaloval do správného směru.

Čeňka Zahradníčka jsem se už nemohl zeptat, neboť zemřel 12. 11. 1989 ve věku 90 let.

O Burianově účasti v trampském hnutí a jeho pevném místě v českém trampingu, včetně osady Arizona a jejich členů jsem již napsal pro časopis TRAMP a níže jsou přehledy článků:

Kapitola 1
Za trampem Zdeňkem Burianem – TRAMP č.3  červenec 1990

Kapitola 2
Osada Arizona  – TRAMP č.4  srpen 1990

Kapitola 3
Vzpomínky na šerifa osady Arizona Čeňka Zahradníčka – TRAMP č.5  září 1990

Kapitola 4
Lovecká dobrodružství a cikánský tábor – TRAMP č.6  říjen 1990

Kapitola 5
Vliv trampingu na velikého malíře – TRAMP č.7  listopad 1990

Rudolf Švaříček, dnes největší náš žijící cestovatel, majitel cestovní kanceláře LIVINGSTONE. Když Rudy poprvé navštívil Papuu Novou Guineu tak prohlásil: „To je krajina jak z obrazů Zdeňka Buriana“. 

Miloslav Stingl, nedávno zesnulý cestovatel a spisovatel mluvil o ZB v podobných v superlativech a chtěl se od něj nechat i portrétovat v indiánské čelence, z čehož pro Stinglovu velkou vytíženost sešlo. 

Adolf Born v Divadle hudby Olomouc,  někdy v osmdesátkách při vernisáži jeho obrazů na můj dotaz jaký má vztah k ZB a jak se mu líbí jeho ilustrace k Robinsonovi Crusoe odpověděl tehdy jednoznačně: „ Burian je legenda dobrodružné a vědecké ilustrace  a  Robinsona Crusoe ilustroval ze všech malířů nejlépe“. Což je další pocta, když si uvědomíme, že Robinsona Crusoe ilustroval Adolf Born také.

Mnislav Zelený ATAPANA, cestovatel a znalec indiánů jižní Ameriky, opět mluví o ZB  pochvalně a užívá jeho obraz sourozenců Kozákových u kmene Kamayurá do své knihy Atlas Indiánů jižní Ameriky r. 2023.

Miroslav Horníček mi v naší korespondenci napsal : „ Já sám jsem taky ctitelem Burianova kreslířského kumštu, však nás doprovázel od klukovských let a jeho rozsáhlé dílo je úctyhodné.“ Sám jsem se s Mistrem Burianem   setkal jednou – v šatně u Jana Wericha, který byl jeho ctitelem a požádal ho při té příležitosti o obraz Indiána. Pokud vím, dostal ho.

Samostatný výčet a obsah mé korespondence s lidmi kolem Buriana bude podle slibu Aleše Durčáka z července 2024 vytištěn v časopise HOWGH . Jedná se o vědecké poradce ZB jako Prof.Špinar, Dr.Beneš, Dr.Záruba . Dále Č.Zahradníčka, E.Hochmannovou, P.Sádeckého, manžele Mazákovi, J.Foglara, V.Thileho , B.Konečného , J.Wágnera a další.